Hledat

JARNÍ MANIFEST

Nerada bych vás otrávila další litanií na téma proboha venku je hnusně, které sama nesnáším. Protože za á to vidí snad každý a za teď nemůžu otevřít žádný zpravodajský server, který by nesliboval citelné oteplení během příštího týdne, a jestli ne příštího, tak asi přespříštího, ale vopravdu! Jenže moje biologický hodiny (naštěstí netikají, nebo něco takovýho, o čem píšou v marianne a jiných periodikách, kde život začíná po čtyřicítce) marně volají po jaru z jednoho úplně prostýho důvodu, a tím je jídlo. Ne, že by to do krámu bylo daleko, ale od té doby, co se náplni našich talířů snažím vtisknout alespoň trochu sezónní podobu, pociťuju na jaře podivně nezvladatelnou touhu sníst cokoli zeleného, pučícího, čerstvého, s drobnými roztomilými lístečky a vůbec. Ráno vybíhám k oknu pozorovat klíčící řeřichu a volám mámě, jestli je u nich pořád sníh /jo, je/, pod kterým spí medvědí česnek /nejspíš již navěky/, o kterém mám nevhodné sny po celou zimu. Je prostě jaro a já mám hlad.

Řeřicha na okně, pes chcíp za oknem.
Nedávno nám na praxi z hematologie říkali o páru, kterému zachránili vztah. Pokud je to nějaká rádobyvtipná urband legend vyprávěná mladým doktorům, tak mi to prosím napište. Bylo to ve zkratce o tom, že jeden muž se styděl za svou přítelkyni, protože pokaždé, když se na nějakém randeti procházeli kolem ovozelu, měla naprosto obsedantní touhu jít a koupit si salát. Tomuto lákání vždy podlehla a vábení křupavých lístků bylo tak mocné, že ho začala konzumovat ještě před tím, než vůbec zaplatila. No, mně by to asi přišlo roztomilé, ale pro toho mladého muže to byl asi zásadní problém /chlapi../. Ta slečna si samozřejmě mohla najít nějakého vegetariána a žít šťastný salátový život, ale rozhodla se nenechat nic náhodě a zašla si k lékaři. Její krevní testy tehdy odhalily, že má nedostatek kyseliny listové, po které její tělo tak úpěnlivě prahne. Proč prostě nezašla do lékárny a nekoupila si acidum folicum, tomu jsme úplně nerozuměli /medici../, ale ponaučení z toho je zřejmé. Tělo prostě ví, co chce. Moje tělo má už zase na chvíli dost řepy, mrkve a pastináku, pickles a jáhel. Ta papája ze supermarketu vám občas může zvednout náladu, ale vanička žlutooranžových rajčat a podivné ředkvičky polystyrénové konzistence vás spíš rozčílí. Špenáte, mangolde, řeřicho!

Okomentovat

Zvířata jsou moji přátelé a já své přátele nejím.
George Bernard Shaw